Serbske ludowe spěwy

Och, źowćo běłe, cerwjene

1. Och źówčo bjeło ceŕẃene,
Gab’ była bógata,
Gaby ty była bógata,
Ga kśjeł śje fryjowaś.

2. ›Lec rowno ńejsom bógata
›Som bjeła, ceŕẃena.
›’Cu ja se do kloštarja daś,
›’Cu bóže źjeśe byś.‹

3. ’Coš ty se do kloštarja daś,
Ga ’cu jjeś na wójnu,
Na tu mje wójnu Šejdojsku,
Na wójnu daloku.

4. Ńebješe styri tyźenjow,
Gólc krynuł tšuchu mysl,
Dał sebje kónja hukowaś,
Na wše styri nogi.

5. Kowale, luby kowale,
Hukowajśo bruneg’,
Nekowajśo ze zelezom,
Kowajśo ze złotom.

6. Tśi raz wón kloštaŕ hobjjezdźi,
Chopi se nutś kłapaś
Ze swójim małym palackom,
Ze złotym ṕeršćeńkom.

7. Hola ha hola zamkaŕka,
Ńej’ tud’ mója lubcycka?
Joli tud’ mója lubcycka,
Daś pśiźo ku mnjo wen.

8. Lubka ta z kloštarja źješo,
’Šej bjełej drasće bješo,
’Łosy mjejašo rozgłaźone,
Kaž lubosći roztyl’ ’du.

9. ›Ja ńejsom za tobu słała,
›Tek listow ńepisała,
›Ńebjech śi ṕeŕej pšawa dosć,
›Ńjent se ze mnu pokoj daj.‹

10. Luby hobrośi kónika,
Chopi płakaś kšawe dzy,
A ńebje žane poł štundy,
Ga chopi huḿeraś.

11. Lubcycka ta tak spjewašo,
Až kloštaŕ klincašo,
Lubcycka ta tak zwónjašo,
Až kjarchob znijašo.

12. To ja wam gronju, fryjny bórš:
Nefryjujśo bógatych,
Ja som fryjował bógatu,
Njent njamam žaneje.

13. To ja wam gronju, młody gólc:
Ńemjejśo se z wjeru lubo.
Nic ńej’ na swjeśe góršego,
Ak zwjerne lubosći.

14. Wóni lažko gromadu ’du
Śježko roztyl’ šejduju;
Wóni se wiju pó swjeśe,
Ak ṕerje pó wóźe.

15. Z dešćikom se rozmakaju,
Z wjetśikom se rozduju,
Te pak mje wjerne lubosći
Śježko roztyl’ šejduju.