Serbske ludowe spěwy

Maś to źowćo pleśašo

1. Maś to źowčo pleśašo,
tek wjelgin sćokašo.
»Wóstaj se ty lubego,
lubego pjerjejšeg’.«

2. »Lubeg’ se njewóstawju,
lubego pjerjejšeg’.
Wón mě wjele lubšy jo,
ak mójej bratša dwa.«

3. Dała jo ju zatwariś
do nowej’ komorki.
»Seń tud, rědna, lěto, źeń,
až lubeg’ zabydnjoš.«

4. »Lubego njezabydnju
tak dłujko, až žywa som.
Wón mě cesto mysli ma,
a ja źem jogo tek.«

5. Lětałej stej, lětałej,
dwa běłej gółbjaška.
Zwusoka stej lětałej,
zniska se sedałej.

6. Sedałej stej se, sedałej,
źowču na komorku.
»Co nama, rědna, k mytu daš,
źěłamej śi wokeńco?

7. Až lubego woglědajoš,
lubego pjerjejšeg’.«
»Co ga jo mě woglědanju,
gaž njej’ k rozgronjenju.«

8. »Pśiźo wón śi k woglědanju,
pśiźo tek k rozgronjenju.«
Źěłałej stej, źěłałej,
to swětło wokeńco.

9. Źowčo glěda z woknom wen
na łuku zelenu.
Wiźi lubeg’ na łuce
tšawicku sekuceg’.

10. Wozełej se za ruce,
wjadłej se po łuce.
Tergałej stej, tergałej,
te drobne kwětaški.

11. Saźałej je, saźałej,
do jeje komorki.
»Gaž te kwětki zaprěju,
lubosći roztyl du.«

12. Dlej te kwětki stojachu,
rědnjejše buwachu.
»Tak tek naju lubosći
niga roztyl njepójdu.«